RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

Už zase píšu a z kávy se line nad klávesnici typická vůně rána. Káva, to je pohoda. A v Itálii to platí dvojnásob. Tuhle zemi mám hodně rád a jezdím tam často. Jenže na rozdíl od mého dědečka Aloise v míru, za poznáním, zábavou, rekreací, za vůní kávy. To on tam byl kvůli válce a jistě měl jiné starosti, než vychutnávat siestu. Jeho vojenský kufr z první světové války mám i přes širokou rodinu nakonec já. Jeho syn, můj strýc Vlaďka, mi jej v roce 1999 daroval i s rodinnými dokumenty. Slib, že se o tenhle rodinný poklad budu starat dodržuji v lásce ke strejdovi i dědovi a všem předkům podnes. Na prvním snímku je okamžik, kdy mi před 18 lety strejda Vlaďka a teta Alena z překrásné Bořitavy v Orlických horách předávají dědův vojenský kufr. Pak jsou dvě fotky s detailem kufru, rodinná fotka z Terstu v roce 1997 (kde se často zastavuji při cestě do Itálie na kafe, protože až sem s tím vojenským kufrem děda Alois za světové války došel…) a ještě přikládám dobrácké oči našeho milovaného dědy Aloise Špinlera, který nám všem po 27 letech, co odešel, stále citlivě schází. Ale to je běh života a při jeho smyslu pro humor, by se jistě rád zasmál nad tím, o čem a proč, dneska při kávě budu psát. Tedy:

rl

rl

rl

rl

rl


RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 26 /365

„Na kávě v Terstu…“

Itálie. Nikomu v pobřežních letoviscích nepřipadne divné, že v kavárnách občas potká česky mluvící hosty. A co Terst? Přístavní město dýchající víc prací než odpočinkem? Z Plzně vzdálený 643 kilometry? Co kavárny v Terstu? Mám je rád. A kdykoliv zavítám do Itálie, mám nutkání zastavit se právě v Terstu na kafe.

Z Plzně jsem tu autem za sedm hodin. Jak sem asi dlouho putoval můj děda Alois, když na prahu dospělosti oblékl mundůr vojáka jeho veličenstva a na vlastní kůži poznal význam slov „světová válka“? Asi tu neseděl u šálku kávy, jako tu někdy sedávám já…

Líbí se mi v Terstu na kavárnách, tam stranou od historického centra, jejich neturistická všednost a vlastně nepamatuji, že bych v nich potkal Čecha. Eduardo přinese espreso, je mu třicet, práci číšníka má v krvi. Francesko, je mu pade, svůdce žen, kývne na znamení díku, usrkne a otevře velkoformátové noviny, že se ani na stolek nevejdou. Později, při aroma doutníku, kdy se navzájem místní štamgasti rozdebatují, co den přinese, dopíjím kafe a hledím do dáli k vysokým přístavním jeřábům a za křiku racků myslím na dědu, jak mu asi jako mladíkovi tady za první velké války bylo. V tom se v útrobách mého těla cosi hne.

Ne, neměl jsem dát na Eduarda a nalít si do kafe úžasnou smetanu. Nikdy to nedělám, ale když rozjímám o životě, nevnímám a kývu na všechno. Škrundá mi břicho a musím rychle úzkou chodbičkou dozadu k toaletám. Nedoběhnu. A pak cestou domů přemítám. Děda tu byl a zažil největší šílenosti války a „nepodělal se z toho“. Zatímco já, přijedu v míru a …

3. 11. 2017 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved