RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

27/365: Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

28/365: Věra Čáslavská nebyla jen mistryní sportu, ale i života

29/365: Jízdenka do nikam...

30/365: Žinýrovat se neumím a tak raději za své jím

31/365: Přezdívky k životu patří stejně jako jména…

32/365: Dobře dopadnout může jen to, co se uskuteční

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 32 /365

Dobře dopadnout může jen to, co se uskuteční

Ono se říká: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí!“ – Nu. Mne svědí léta jazyk říkat to obráceně: „Dobře dopadne jen to, do čeho se pustím!“ – Vzájemně se původní lidové rčení nevylučuje s mým novým pojetím toho samého vysloveného, ale rozdíl mezi tím je. Ta první věta se říkává, když v dobré víře něco děláte a nevyjde to. Druhou větou jsem mnohokrát vyslovil lítost nad tím, když dostanu nápad a nepustím se do jeho realizace, protože tohle, tamto a támhleto. Otočí se pár stránek v kalendáři a někdo jiný, jinde, ten samý nápad nejen dostane, ale navíc zrealizuje. Nápady číhají na každého z nás všude kolem. Nejsou důkazem inteligence a moudrosti. Jsou dar. Dostat nápad není zásluha. Zásluhu člověk získá až jeho realizací.

Nápad je vteřina, v níž mozek ze všeho kolem co viděl, slyšel a cítil, najde to, co tam není. Narodili jsme se do společenství lidí, dostali jako na dlani svět se svou historií, bohatou současností a nesčetně přáními do budoucnosti a k tomu od Boha mozek, aby to vyhodnotil a dospěl k tomu, co tu ještě schází. Realizovat nápady můžeme dokonce brát jako povinnost vůči dalším generacím.

A když se vrátím od vznášení se v oblacích na prachobyčejnou zem, do života jednoho z deseti milionů v ČR, mají i mé nápady smysl? Mám se hnát za realizací? Když už jsem dospěl k tomu, že nápad není moje zásluha, ale dar, byť jde o malé nápady neposouvající lidstvo zásadně dál, pořád je řeč o daru. A dar, dobře míněný se neodmítá. A proto se snažím nápady, co mi břinknou ve vteřině do hlavy a já je hned vidím od á po zet v celé šíři, jak by mohly fungovat, realizovat.

Na Istrii v červnu 2000 mne o temné noci zbudil sevřený žaludek, že jsem dlouho neměl nápad. Vstanu, otevřu sedmičku chorvatského červeného a na břehu moře to přijde. Břinklo mi do hlavy písmeno „Ď“ jako „děkuji“ a tak vzniklo každoroční udělování „cen Ď“ mecenášům v České republice, které má 14 krajských kol a jedno velké finále ve spolupráci s Národním divadlem. Tehdy, tu tmavou noc, byl nápad nahý a bez záruk. Co na tom, že mi tisíc lidí řeklo: „To je blbost, nějaké Ď!“ – Když se mi vracela vteřina břinknutí do hlavy a pocit štěstí, že to je to ono. Nebýt tenkrát té vteřiny, s rodinou bych nepřipravoval na rok 2018 už osmnáctý ročník ceny Ď, který se právě rozjíždí, aby gradoval velkou ceremonií ve Stavovském divadle 7. června 2018.

Jeden jediný nápad a tisíce hodin každoročně už osmnáct let odmakaných na tomhle projektu. Stovky a stovky lidí ceně Ď pomáhají, k tomu partneři a sponzoři – jakoby na samozřejmé věci. A proto rád vzpomenu na tu vteřinu nápadu, kdy tohle všechno byl jen sen a oproti němu obava, že je neuskutečnitelný. To napětí miluju víc než jistotu, že už těch osmnáct let do dospělosti projektu máme za sebou…

rl

Fotografie - Petra Růžičková zachytila okamžik z první ceremonie ceny Ď na historické scéně Národního divadla 11. června 2001. Na snímku mám čest být s tehdejším ředitelem ND panem doktorem Jiřím Srstkou, který se připravuje předat cenu Ď mecenáši Národního divadla. Jemu a všem následujícím ředitelům jsem podnes nesmírně vděčný za sounálěžitost a vzácnou spolupráci.

9. 1. 2018 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved