RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
1/365: Každé ráno se znovu narodím

2/365: Krásné sestřičky na Mallorce

3/365: V roli podivného hosta

4/365: Každý chceme vypadat moudřeji

5/365: Náušnice profesora Knížáka

6/365: Slíbeno doma

7/365: Strom u cesty

8/365: Bez peněz ani do kavárny nelez

9/365: Chce to hodně solit a pepřit

10/365: S tátou je to prostě jiný

11/365: Natrhej si sám

12/365: Taky za pětku je třeba poděkovat

13/365: Přes pře…

14/365: Když barvy voní a krásky se usmívají

15/365: Lidé odcházejí, přátelství zůstává

16/365: Potkat jsme se jednou prostě museli

17/365: Už chápu, proč říkají lidé, že je fajn být "na úrovni"

18/365: Děkuji ti Mekáči

19/365: Normálně netančím, ale jinak je to tanec

20/365: Tři druhy chlapů

21/365: Víte, kdo já jsem?

22/365: V sobotu na Sobotu

23/365: Když odchází osobnosti...

24/365: Když klukovina zachrání život

25/365: Jak vznikají drby

26/365: Na kávě v Terstu…

27/365: Přes hubu jsem už ve 12.35 dostal…

28/365: Věra Čáslavská nebyla jen mistryní sportu, ale i života

29/365: Jízdenka do nikam...

30/365: Žinýrovat se neumím a tak raději za své jím

31/365: Přezdívky k životu patří stejně jako jména…

32/365: Dobře dopadnout může jen to, co se uskuteční

33/365: Nejen na Krétu se dá jezdit zadem…

další díly Ranní kávy s Richardem - zde

RANNÍ KÁVA S RICHARDEM 33 /365

Nejen na Krétu se dá jezdit zadem…

Na Krétě bylo hezky. Památky, moře, olivy. A pizza. Je tomu dost let, ale stále mám před očima servírku, jak originálním grifem pokládala pizzu na stůl. Dceři bylo teprve sedm a každého večera si dávala v téže restauraci tu samou pizzu. Asi díky videu se všechny vzpomínky nerozplynou a naopak upevní jako reálná paměť i po řadě let. Za den děti nažbrblají tisíce slov. Užíváme si to. Nebýt videa, zapomeneme na situace, které nás tehdy rozesmály. Z regálu jsem včera večer vzal VéHáeSku s nápisem Kréta 2002 a s rodinou se zasmál, když naše Markéta říká: „Ta pizza tady chutná líp než v Plzni! Tati, prosím…, budeme sem jezdit aspoň jednou týdně na pizzu?“ – „Ale Markétko, to by se nám ta pizza hodně prodražila! Je to sem přes půl Evropy!“ – „Hm, tati. Tak sem nemusíme lítat, ale můžeme jezdit autem zadem!“

Zase jsem se zasmál. A včera večer jsem se nad tím i prvně zamyslel. Najednou, když mám dceru dospělou, vidím to, co mi tehdy uniklo. Ona byla v dětství absolutně bezstarostná. Jak to děti dokážou. Dětství je příběh jako každovečerní čtená pohádka k uspání. Dobro a zlo. Vše se dá vyřešit. Takhle připravujeme děti na život a pak se divíme, že v dospělosti zírají, jak umí být život přísný, v horším případě drsný a v tragickém krutý. Sami jsme si tím prošli. I já měl dětství nadmíru hezké, že bych neměnil. I já vstupoval do dospělosti s představou, která vzala v mnohém za své.

Nicméně mi nevadí, že už vím, jaký je svět. Rád zůstávám naivním. Rád se přistihuji, že myslím jako kluk. Jasně – profesní i sociální sebezáchova si najde cestu, jak ovlivnit mozek, ale jejím protipólem, ze srdce vystřelovaným, je touha nepochopit do důsledku praktickou stránku života, protože pak, ač může na člověka číhat ještě mnoho let na světě, už bych asi stejnak naplno nežil – protože život, to je úsměv. No. A když úsměv, tak ten nehraný. Je to jediná životní zadní branka, kterou si může dopřát každý.

rl

rl

rl

21. 1. 2018 Richard

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved