RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Vše, co dělám, mne baví a podporuji tím životní projekt - cenu Ď (letos se koná 17. ročník – finále 17. 5. 2017 na Nové scéně Národního divadla).

www.cena-d.cz

Od samých počátků po dnešek na všem spolupracuji s manželkou Jitkou, která je největší oporou všech mých činností jako produkční a nonstop sebereflexe všeho, co dělám. Jestliže jsem prý pracovitý, tak oproti Jitce jsem lenoch – je nezmar a umí dělat 20 hodin denně, včetně víkendů…

jl

Když mi bylo 20 let, řekl jsem si: „Když není válka, je svoboda a jsem zdráv, byla by škoda nevyužít těchto darů a nezariskovat si v profesním životě tím, že se budu snažit dělat to, co mi dává smysl.“

rl

Není to cesta snadná už jen stran zachování si nezávislosti, neboť takový přístup přináší daleko větší nároky na pracovní nasazení a invenci, avšak je to cesta přenádherná.

rl

Letos mi plyne 27 rok na volné noze ve světě, který jsem si s Jitkou, rodinou, přáteli a partnery a podporovateli vytvořil.

nd

Vím, že jsem se nenarodil, abych škodil a pokud se naopak podaří ostatním prospět, je to nejlepší pocitová odměna za všechny pracovní starosti, které touha po pracovní radosti, přináší…

21. 2. 2017 Richard Langer


1995 až 1996 / organizování a moderování akcí Klubu Dotyk

Na konci roku 1994 bylo jasné, že se definitivně moje duo s Markem, coby herců a moderátorů, rozpadá. Přátelství, velké, trvalo dál, ale Marek měl krásně nastartovanou uměleckou agenturu Foibos, kterou sice původně založil, aby zastupovala naše divadlo, leč život ukázal, že mu do plachet až moc vítr úspěch vál, tudíž než se jeden nenadál, neměl Marek na divadelničinu čas.

S Jitkou jsme dávno rozjeli drobnou obchodní činnost na podporu autorského divadla „Naši přátelé“, se kterým jsem měl celoživotní nadšené plány. Stran peněz jsem si nestýskal, když mi Marek sdělil, že je se společným kumštem konec, naopak. Ale bylo mi jasné, že všechny ty euforické časy, pramenící z divadelního počínání, jsou pryč.

rl
V roce 1995 jsem si myslel, že mám strašně moc starostí. Dnes je jich násobně víc, ale jedno je stejné. Pořád sním o tom, co bude a současně sebou nesu to, co bylo.

Od známých jsem dostal nabídku rozšířit obchodní činnost o prodej kosmetiky, pro niž měli zastoupení v ČR. Zakrátko jsem v Praze získal na třicet pravidelných odběrních míst. Dařilo se, ale stýskalo se mi po vůni opony, do níž se opírají světla reflektorů. Navštívil jsem tehdy jeden divadelní soubor a nabídnul se jako herec, ale na prvním setkání mi bylo jasné, že jakmile se nebude hrát to, co si sám vymyslím, těžko se budu soustředit a hlavně radovat z odvedené práce. Každý máme jinou náturu a autorské divadlo, na které jsem byl zvyklý, vyvolávalo závislost samo na sobě a na faktu, že parťákem mi byl v té době dosud největší kamarád v životě – Marek.

Oba jsme milovali naše blbiny, které zase bavily obecenstvo. Oba jsme milovali ženskou krásu, pro kterou jsme měli dojem, že všechno děláme. Dvě stovky odehraných společných představení se mi zarylo do duše a každá nová příležitost v kumštu i obchodní činnosti, byla mým podvědomím porovnávána s obdobím divadla Naši přátelé, které mi pro další život až podnes nastavilo hodně vysokou POCITOVU LAŤKU, které se chci blížit při každé práci, kterou dělám. A je jedno, jestli prodávám šampón, moderuju, nabízím pozemky, píšu scénář, či hrabu listí na zahradě. Každá činnost má smysl a může se pojmout tak, aby bavila. Každá. Každičká.

Na dveře už pomalu klepal rok 1995 a Marek se pustil do vydávání velmi kvalitního tištěného měsíčníku Revue DOTYK, v němž chtěl představovat hodnotné kulturní projekty a vše zajímavé. V Praze z Novodvorské, kde poblíž Marek bydlel, jsme onoho večera vyšli směr Braník na pivo, sekanou a bramborový salát, abychom zavzpomínali na divadlo, probrali krásu žen a svěřili se, jak se komu daří v jeho činnostech. Líčil jsem, jak jsem s novou kosmetickou značkou na pražském trhu prorazil a tu se Marek zastaví, tam pod mostem pod jižní spojkou: „Tobě je přece jedno co prodáváš? Zboží jako zboží?! Nech kosmetiku a dej se na prodej inzerce do Dotyku!“ – Jakoby na mne vylil lavor štěstí! Hned jsem se nechal nadchnout představou, že s nejlepším kamarádem budu i nadále spolupracovat, že máme na čem stavět a svým způsobem vše nastávající bude tak trochu naše společná show, i když v jiném, velmi seriózním provedení. Než jsme došli do restaurace, řekl jsem: „ANO!“

rl
Tak takovou obsahově nadupanou jsem měl vizitku, když přestalo fungovat naše divadlo a my začali s Markem spolupracovat úplně jinak…

Jenomže o inzerci v novém časopise zprvu zájem prakticky nebyl. Jel jsem na svoje triko, byl jsem stále na volné noze a vše si hradil sám. Pouze provize byla výdělkem, ale ten se první půl rok nekonal. Úspory rozmělněné v pracovních výdajích pryč a z prodaného auta, hezkého Fordu Scorpio, na tu dobu docela lidově řečeno káry, mi záhy taky nic nezbylo. Známí si klepali na čelo, rodiče bědovali. Jen Jitka mne podporovala a věřila, že prorazím. Měla Marka ráda jako já a věděla, že nejde o inzeráty, ale cestu životem s kamarádem Markem. Aby bylo alespoň z něčeho žít, nabídl mi Marek, abych za malý paušál vedl Klub Dotyk, který při Revue Dotyk založil. Vzal jsem to s podmínkou, že klub povedu ve svém stylu, s čímž Marek souhlasil.


Mnoho akcí Klubu Dotyk jsem uspořádal v divadle Viola v Praze. Bývalo plno a akce měly krásnou atmosféru. Vždy bylo pohoštění, vzájemné setkávání, ale předtím povídání se zajímavými lidmi. Tento snímek je z večera Dotyku ve Viole, kde jsem zpovídal herce Jiřího Holého.

Když jsem na počátku roku 1995 převzal vedení nového Klubu Dotyk, měl cirka deset členů, z čehož myslím nikdo neplatil příspěvky, neboť šlo o čestná členství. Za dva roky měl Klub Dotyk za sebou strašně moc zdařilých akcí a členů bylo přes 180 a mnoho z nich platících! Všechny akce jsem nejen organizoval, ale i moderoval, včetně té na Silvestra 1995 ve Viole, kde mi náhoda nadělali po půlnoci návštěvu pana prezidenta Havla, se kterým si každý mohl novoročně připít.

rl
Jednou z nejúspěšnějších akcí Klubu Dotyk byl Silvestr ve Viole 31. 12. 1995. Vymyslel jsem ho tak, že pozvaným slíbíme: „Žádný program, pohoda, nikdo nikoho nebude do ničeho nutit…“ – A bylo plno! Nikdo nečekal žádnou nucenou zábavu a ta nenucená přišla sama. Po půlnoci mělo přijít na řadu překvapení a nikdo netušil, že šlo o zavzpomínání na naše divadlo „Naši přátelé“, z něhož jsme s Markem chtěli ukázat parodii „levitace“. Avšak nás krátce po půlnoci náhodu navštívil pan prezident Václav Havel, který se v té době zdržoval na Národní třídě a do Violy přišel jen tak, aniž tušil, že je zde uzavřená společnost. Využil jsem toho - když vstoupil do divadelního sálku, pronesl jsem: „Dámy a pánové! Půlnoční překvapení je tady – a to novoroční přípitek s prezidentem ČR panem Václavem Havlem!“ – Načež si s ním každý připil. Pak se mně lidi ptali, jak jsem to zařídil a já recesisticky krčil rameny: „To víte, rok tvrdé produkční práce!“

Všechno se zlomilo v červenci 1995, kdy jsem bez auta a bez peněz, s roční dcerkou a manželkou doma, přemýšlel, jak dál. Vzdát jsem se nechtěl, ale jezdit na obchodní jednání po republice stopem nebylo to ono. Poprosil jsem Marka o půjčku a koupil si v bazaru starou Š 105 za 56.400,- Kč a s ní během prázdnin objel republiku, načež jsem získal prvních pár set tisíc za inzerci. Z provize jsem splatil dluh a zaplatil akontaci na nový vůz Seat Ibiza, což na tu dobu bylo pro běžně vydělávajícího člověka docela hezké auto. A pak přišel rok 1996 a s ním spousta získaných peněz a barterů pro projekty Marka a časopis Dotyk. Jako přivýdělek jsem začal psát do časopisu a zjistil tak, že ač jsem to nikdy nedělal, i to může být jedna z dalších mých cest. Ve škole jsem míval problémy s češtinou, ale tady najednou, když jsem, věděl, že musím, mi došlo, že musím a šlo to…

rl
Pro časopis Dotyk jsem získal inzerci také města Teplice, kde jsem přesvědčil pana starostu Jaroslava Kuberu. Osobně jsem si ho vyfotil a pak s ním sepsal článek o městě a navíc ho jako hosta pozval na večer Klubu Dotyk ve Viole, kde město prezentoval. Tehdy za tyto služby měst zaplatilo 75.000,- Kč a já měl provizi 20% plus myslím 1.800,- Kč za napsání článku. Kromě výdělku jsem byl rád, že mám možnost potkávat takové lidi, jako je třeba pan Kubera. Byl jsem jím nadšený, jak maká pro město, které miluje. Zakrátko jsem získal inzerci od dalších měst. Uspěl jsem například v Klatovech, Děčíně, Táboře i Písku…

rl
V Písku mne v roce 1995 přijal pan starosta Tom Zajíček. Povedlo se mi ale přijet dřív a na setkání jsem čekal ve vedlejším Prácheňském muzeu, kde jsem si zaplatil vstup a prohlédl expozici. Šlo o mou první návštěvu Písku v životě! A pár minut poté už sedím u pana starosty a líčím mu, jak by město Písek nebylo Pískem, když by nemělo reklamu v časopise Dotyk. Načež se pan starosta na mne podívá: „Všichni, co sem přijedou z Prahy, říkají, jak Písek milují a přitom ho vůbec neznají! Víte například, co se tady v Otavě ještě na přelomu století lovilo?“ – Já se pousmál a seriózně řekl: „Perlorodka říční!“ – Panu starostovi spadla brada, vyplnil objednávku inzerce, pochválil mne za znalosti o městě a pak se nechal i ode mne takhle vyfotit. Byl jsem mu vděčný, ale neprozradil jsem, že jsem se byl před chvílí ve vedlejším muzeu, kde mne právě expozice o perlorodce zaujala a na nic víc jsem v muzeu neměl čas. Podnes mám doma na pana Zajíčka milou vzpomínku – knihu, kterou mi daroval.

Období 1995 – 1996 bylo pro mne profesně velmi fajn, ale současně gradovaly neshody mezi Markem a mnou v pohledu na společnou pracovní budoucnost. Naše velké kamarádství, živené společnou prací, společnými sny, se chýlilo. A mohli jsme za to oba. Každý jsme byli až moc velcí individualisti, než bychom mohli trvale pospolu existovat. Nicméně co jsme prožili, bych nevyměnil za nic. Stalo se to součástí mne, mého života. Je to ve mně velmi intenzivně uložené, jakoby to bylo ne včera, ale před hodinou.

Od začátku ledna 1997 jsme jeli dál životem každý za sebe. První roky se neviděli, ale pak se občas sešli, či dokonce na něčem jednorázově spolupracovali. Víme o sobě.

Díky za vše, Marku. Vše co jsme jako kamarádi prožili, byla to velká paráda!

RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved