RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Stopem za svou láskou - I.

Stopem za svou láskou - II.

Stopem za svou láskou - III.

Stopem za svou láskou - IV.

Stopem za svou láskou - V.

Stopem za svou láskou - VI.

Stopem za svou láskou - VII.

STOPEM ZA SVOU LÁSKOU - VI.


rl

rl

Po dvou dnech, takhle odpoledne, kdy venku zase panuje sluneční výheň, odpočatý skočím z postele. Nikde nikdo. Místnůstka čítá postel, skříňku, malou kuchyňskou linku a mini ledničku na dlažbu postavenou. Dám nohy na zem a cítím klouzavá zrnka písku. Okýnkem pod stropem zní šumění moře. A ze země šustění ocásku malé ještěrky, přebíhající z pod postele k ledničce, kde zmizí. Dva kroky a otevírám její dvířka – v rohu mají v těsnící bílé gumě vydlabanou díru a ta malá čiperka právě tudy chodí na oběd. Nechám ji být a od chladného závanu ledničky vyjdu ven na rozpálenou pánvičku, jak si připadám na žhavém písku, na němž není možné naboso stát.

Skočím zpátky k bungalovu a smočím nohy ve sprše, kterou jsem uvnitř nenašel – jen jak člověk vyjde, najde ji na stěně zvenku. Nevykoupu se tu ale, vezmu boty a přes žhavý písek dojdu k břehu a konečně se naložím do čirého Jónského moře. Až když jsem jak slaneček, vrátím se zpátky.

To už je tu Jitka s kamarádkou a partou kolegů z baru, kteří se přišli podívat na podivína, který jel stopem takový kus! Dokola se ptali: „Ty nemáš auto?“ – Teda to mi tak holky přeložily, já nerozuměl nic. Nikoho nenapadlo, že nemám peníze a nezbylo mi nic jiného, chtěl-li jsem Jitku vidět, jít na stopa přes půl Evropy. Rocco ještě skloňoval slova jako motorka a letadlo… a za každé takové přidal důrazně otazník.

Aby holky nemusely donekonečna tlumočit naší rozpravu, rukama nad hlavou – dlaně vedle sebe a pažemi výrazně udělám oblouk, jakože „POZOR, zásadní vyjádření“- uzavřu všechno s uklidněním přítomných: „Nebojte, do večera se naučím italsky a pak si o všem popovídáme…“ – Kluci se zasmáli a já zůstal s Jitkou sám. Moc jsem se zajímal o nějaké místo, kde nikdo není, kam nikdo nemůže přijít a kde by to bylo jako v ráji. Sedli jsme na šlapadlo a podél pláže plavali západně ke skalám. Byly to ty, z nichž jsem se před dvěma dny díval na Caminii a porovnával pohlednici se skutečností.

Záhy pláž končí a pod námi, jak proplouváme podél skalisek, tmavne moře. Hluboké trhliny na dně moře změní v mžiku barvu moře z jemné modré na tmavomodrou až černou. Nikdo sem neplave, prý kromě občasných potápěčů doprovázených čluny. Teď jsme tu ale sami a za prvním skalnatým zárožím, kam z pláže není vidět, se skýtá malá plážička. A právě na ní, s kotníky namočenými do vlnek, se stane to, o čem jsem snil posledních 6 týdnů jako nikdy před tím…

S krátícím se odpolednem se musela Jitka vrátit, aby nastoupila službu na baru. Půjčí mi slovník, abych než tam dorazím na večeři, našrotoval co nejvíc italských slov. Naučím se počítat do deseti, zdravit, prosit, děkovat a objednávat pizzu. K tomu pár frází – odkud jsem, kolik mi je a jak se mám.

„ALLORA! (česky – TEDY)“ - Kolem osmé dám sprchu u zdi bungalovu, vymydlím se, oholím a čistý a svěží zvenčí i uvnitř, zdolám schody nahoru k baru. Dva dny jsem tu očekávaný a konečně, jako tajemný partner Jitky, co přijel stopem a dva dny spal, přicházím se veřejně ukázat. Jsem vítán s italskou srdečností a posazen k čestnému stolu s nejkrásnějším výhledem na usínající moře. Nenechám nikoho na nic se ptát a sám vrčím dokola těch pár italských slov, co umím jěn nekolik hodin, ale vyslovuji je s výrazem v tváři, že jsem se tu narodil.

V kapse jímám pouhých 40 marek! Ne jediných jen tady, ale celkově jediných, coby naší finanční hotovost jak v Itálii, tak i pro další časy v Československu, než po návratu domů vydělám další peníze. Netrápí mne to. Cítím se šťastný. Je mi dobře na duši i těle. Mám tu shora darovaných pár dnů pro romantickou lásku a mezitím, co Jitka po večerech pracuje, pro přemýšlení, do čeho jak se doma pracovně pustím.

Vysvětlit dnes, jak byla Kalábrie v roce 1992 pro mne exotická, nejde. Když dneska někdo řekne, že poletí jako turista na Měsíc, v klidu dojíte, polknete a teprve pak, možná, řeknete: „A kdy?“ – Jakože sice dobrý, ale tak nějak to hold nyní chodí. Tehdy, po revoluci, kdy káva v Itálii byla pro nás drahá jako u nás celá večeře, kdy jsem před tím nikdy pravou pizzu na tenkém těstě nejedl a z mé rodiny široko daleko, včetně okruhu přátel, nikdo tak daleko ještě nebyl – se mi všechno na jihu Itálie jevilo jako překrásný nedostupný západní sen. O to víc jsem snil, že brzy se to všechno u nás postaví na nohy a my sem budeme jezdit stejně často a pít tu kávu a jíst pizzu tak samozřejmě, jako často jezdíme u nás na chaty a opékáme tam buřty.

S každou další návštěvou Itálie - třeba když jsme si koupili v roce 1995 nový model Seat Ibiza a jeli s ním na dovolenou pod Benátky – jsem byl pyšným Čechem, že máme možnost tuhle krásnou zemi vychutnávat a být u toho nenápadní tím, že si dopřáváme všechno, co místní. Tři roky zpátky, v létě 1992, kdy jsem tu byl stopem s pár markami v zadní kapse kalhot, jsem ekonomický nedostatek doháněl upřímným nadšením tak, že nikoho z Jitčiných kolegů ani nenapadlo, že jsem švorc.

V klidu objednám pizzu, víno a na důkaz spokojenosti – pošlu kuchařovi k peci panáka vodky. Ten vyveden z míry, že se mu to nestává ani u bohatých hostů z Německa, přijde ke mně, podá mi ruku a pronese, že jsem jeho přítel. Toho večera tu mžikem utratím všech 40 marek, ale tenhle nový kamarád o dalších večerech nedopustí, abych cokoliv platil a přijímá mne za svého hosta, kterému připravuje večer co večer to nejlepší z jeho roztočeného pizzového umění. Házel těmi plackami těsta až pod strop a netušil, že jsem trop a že jeho pohostinnost spadla z nebe velmi vhod.

Den co den byl jako sen. A tu přišla prosba, abych se vrátil domů, že má kamarádka pocit, že tu Jitku hlídám. Pravda je, že malinký bungalov nabízel jen jednu větší postel, do níž pár dnů neuléhaly jen dvě holky z Československa, ale mezi ně i já, který tu jediný byl vlastně na rekreaci. Pomyšlení, že odjedu domů a Jitka se vrátí za pár týdnů a do té doby tu bude obklopena desítkou pohodových snědých Italů, jejichž bílé zuby co chvíli oslní svět, jak vše berou s úsměvem – nebylo bez tíhy na srdci. Pochopil jsem ale, že můj odjezd má logiku, že týden tady jako návštěva za manželkou stačí, že déle nemůžu využívat pohostinnosti kluka od pizzy, tolerantnosti majitelů baru, kteří mne v bungalovu trpěli bez mrknutí oka a chápavosti Jitčiny kamarádky, která tu brigádu pro obě zařídila a se mnou ani trochu nepočítala.

Dal jsem si podmínku – že si spolu zaplaveme za útes na malou pláž a prožijeme tam celé odpoledne. Pak se seberu a pojedu napřed domů. To milování si pamatuju dodnes.

A přesně tady jsem chtěl vyprávění skončit. Cesta zpátky ale také nebyla bez překvapení a doma, přiznám se, jsem tři týdny nedělal nic jiného, než čekal na Jitčin návrat. A tak místo plánovaných šest dílů, připíšu nakonec ještě sedmý. A ten už bude skutečně poslední. Jen díky šíleným náhodám se mi povedlo dostat se do autobusu Řím - Praha, kde jsem zprvu marně čekal u Kolosea a netušil, že omyl dopravce plus porucha autobusu zapříčiní to, že i když jsem sedmnáctý, který čeká na jedno jediné nerezervované volné místo, nakonec budu tím prvním šťastným, který nemusí jít na výpadovku stopovat z Říma směr Československo...

5. 11. 2017 Richard


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved