RICHARD   LANGER - 27. rokem na volné noze ve svém světě       R. N. Harém | Moderace | Psaní | Reality | Byznys | Kontakt
Stopem za svou láskou - I.

Stopem za svou láskou - II.

Stopem za svou láskou - III.

Stopem za svou láskou - IV.

Stopem za svou láskou - V.

Stopem za svou láskou - VI.

Stopem za svou láskou - VII.

STOPEM ZA SVOU LÁSKOU - VII.


Pár romantických dnů u Jónského moře bylo za mnou a už mne nečekalo nic jiného než cesta do Československa. Nějak jsem si nedovedl představit, že bych měl jít znovu na autostop. Jitka poprosila v baru o zálohu a vyvstala mi tak možnost jet vlakem do Říma a pak přesednout na český autobus pravidelné linky Řím – Praha. Vzpomínám, že jízdenka měla přijít na tisícovku, zatímco vlak by stál přes hranice až k nám násobně víc. Pro sichr jsem z budky za pár drobáků zavolal do Prahy autobusovému dopravci, jehož jako jediného jsme znali a věděli toliko, že linka funguje jednou týdně a to v neděli v 10.00 dopoledne z Říma a druhého dne zrána bych měl být v domovině. Šlo mi ale o to, abych se dověděl, jak je na tom nejbližší odjezd s rezervacemi a na to konto se dovím od příjemného ženského hlasu: „Jo, autobus je váženej pane už v Itálii a já z Prahy nevím, jak co tam mají kluci zamluvený…“ – Načež mi důrazně zopakuje: „Buďte tam dřív, protože zájem bývá velký a jestli přijdete akorát před odjezdem, tak tam už bývá fronta nejenom těch, co mají rezervace, ale i takových zoufalců, co to zkouší nablind! A nezapomeňte – odjezd je z ulice svatého Gregoria, tam za Koloseem…“

rl

O sobotním večeru, kdy se z baru jako vždycky linula nad tmou ověnčené moře živě interpretovaná italská hudba, jsem se s Jitkou rozloučil a pohledem do očí se ujišťoval, že když ji tu nechávám mezi tolika atraktivními italskými kolegy, že z toho žádná hrozba pro náš vztah nevzejde. Nebylo mi ale lehko. Už jen romantika nadupaná v prázdninovém vánku od mořských vln, násobená koncertem cikád – musela každému vnášet do mysli chuť na lásku. Loučení nasáklé tím vším ukončil jeden z mých nových kamarádů – Jitčin kolega z placu – jenž přistavil auto a poklepem na hodinky naznačoval, že rychlík z Catanzara do Říma nepočká…

rl

V jedenáct večer sedím v prázdném kupé, abych se co vteřinu vzdaloval od Jitky. V batůžku mám do alobalu zabalenou ještě horkou pizzu, kterou mi na přilepšenou nechala upéct. Hlad ale nemám. Ani se mi nechce spát, avšak mezi skalisky toho moc vprostřed noci vidět není, takže mi nezbude než zavřít oči a snít o prožitém tam za útesem na malé pláži.

rl

Od časného rána si to vlak migal nezadržitelně kupředu mezi lány kukuřice. Rovina vlevo, vpravo, občas zavlažovací kanál, zemědělská stavení, nějaké to nádraží a než se naději na osmou hodinu jsem v Římě. Mám dvě hodiny do odjezdu autobusu a tak uvítám, že městskou dopravou se za pouhých 800 lir zakrátko dostanu ke Koloseu, odkud je nádherně vidět na předlouhou čtyřproudou třídu svatého Gregoria. Na obou stranách nesčetně stanovišť mezinárodních přepravců. Pohlédnu do dáli a nějaký ten kilometr nezřím nic jiného, než že se situace donekonečna opakuje, jako je tomu i tady na počátku téhle známé ulice. U cedulí s nápisy názvů přepravních firem se seskupují turisté, aby záhy nastoupili do nablýskaných autobusů a odfrčeli za svým cílem, aby zakrátko na tom samém místě přistál jiný autobus a vše se střídalo v rytmu vonícím dálkami.

Celou tu dlouhou ulici projdu a nikde ceduli se jménem české firmy nenajdu. Napadne mne, že náš dopravce šetří a že má recht, poněvadž tam kde, bude stát Karosa, tam bude ono stanoviště. Jenomže český autobus nestojí nikde a dokonce se nikde ani Češi nesrocují. Přejít z jednoho konce na druhý konec ulice trvá a tak se oprávněně obávám, že mi něco unikne a odjezd kýžené linky Řím – Praha propásnu. Pro zlepšení nálady na trávníku v sedě spořádám pizzu. Očím ale pauzu nedopřeju. Je půl desáté a po českém stanovišti ni stopy. Vprostřed ulice byl vyvýšený úzký chodníček, či spíš jakýsi rozdělovač směrů jízdy tam a zpátky, aby se tu asi nikdo neotáčel. Nikdo po něm nechodil. Až na mne. Vlastně jsem už lítal tam a zpátky, co chvíli koukal na hodinky a pomalu se smiřoval, že tenhle spoj prošvihnu, zeptám se – kudy na severní výpadovku – a pustím se po týdenní pauze do stopování. Upřímně: „Nechtělo se mi!“

Asi patnáct minut po desáté, kdy jsem vyhlížení napříč ulicí plnou autobusů chtěl vzdát, notabene marné lustrování všeho co se mihlo – vždyť to mělo jet přesně v deset – zahlídnu od Kolosea přijíždějící Karosu. Nemalou rychlostí, zatáčkou rozkolíbaný autobus, ukrajuje vzdálenost dlouhé třídy, jakoby ani nemínil zastavit. Zvednu ruku… a zamávám. Dám to těch pohybů všechen důraz, takže skutečně zaskřípají brzdy: „Co se děje? Seš Čech?!“ – Ptají se dva řidiči v jinak prázdné zájezdní Karose. Vysvětlím, že tu čekám na pravidelný spoj dle instrukcí jejich kolegyně, abych oba rozesmál: „Ta kráva! Vždyť my už dva měsíce nejezdíme z třídy svatého Gregoria, ale z náměstí Partyzánů!“ – „Cože?! A proč jste teda teď a tady?“ – „No, měli jsme poruchu, tak jsme jeli do servisu a mimořádně si teda ze servisu krátíme cestu na náměstí Partyzánů touhle ulicí a když jsme tě viděli, jak na nás zoufale máváš…“

Slovo dá slovo a než dojedeme na správné místo, dovím se, že mají všechny místenky rezervované, až na jednu. A tu mi prodali.... V duchu chvalořečím, jak titulovali tu paní v Praze – onu krávu – za to, že se spletla a neřekla mi, že mám čekat na spoj na náměstí Partyzánů, ale jak tomu bylo dřív – v ulici svatého Gregoria. Kdyby mi sdělila správné informace, nešel bych sem ke Koloseu plus když by autobus neměl poruchu a čistě náhodou následně nejel tudy a já na něj nemávnul, neseděl bych v něm jako první cestující, na nějž zbylo jediné nerezervované místo. Navíc za chvíli zjistím, že na náměstí Partyzánů kromě pasažérů s místenkou čeká 16 těch, kteří chtěli zkusit štěstí, stejně jako já. Někteří tu byli pro sichr už od včerejšího večera. Byl bych tedy sedmnáctý...

Jakmile se rozjedeme, lidi nadávají, že nejde klimatizace. Zakrátko se lamentování rozšíří i na nefungující video. Jediný já nehudruju na nic. Jsem rád jak blecha, že se vezu. Přestože se víc a víc vzdaluju od Jitky a víc a víc cítím, jak mám o ni obavu. Vždyť její kamarádka se tam dole u té romantické louže zvané moře zamilovala a na velkou lásku v Praze zapomněla. Pro Italy byly holky z Československa exotická lákadla, zvlášť, když neměly tmavé vlasy a oči. A pro mne, který tam Jitku nechal na dobu neurčitou a byl do ní po uši zamilovaný, to neslo velkou starost, v srdci skloňovanou dlouhé tři týdny.

S Jitkou jsme se dohodli, že s koncem prázdnin rozjedeme drobnou obchodní činnost ku podpoře našich kulturních snů. Nebyl jsem ale schopný jakkoliv logicky myslet a na novou činnost se připravovat. Celý ten čas jsem koukal jen do mapy Itálie a myslel na Jitku. Zapomínal jsem jíst a na váze tím přišel o 8 kilo. Co když se tam po vzoru kamarádky taky zamiluje? Nápadníků tam měla požehnaně…, ale ona to ustála a vrátila se. A tohle všechno se událo jenom proto, že jsem se pustil do organizování koncertu, který nedopadl a já prodělal kalhoty a abych dostál všem závazkům, odjel na brigádu do Německa a Jitka zase vzala za pačesy šanci v Itálii. Je to sice 25 let, ale kdykoliv to vyprávím, stejně jako teď, prožívám ty chvíle jako bych tam byl. A vím, ať byly jakýkoliv, patří do mého života a jsem za ně rád.

19. 11. 2017 Richard


RICHARD LANGER    -    richard.langer@centrum.cz    -    608 702 768
Copyright © 2017 All rights reserved